VALAM.DORAN Blog - Egypt! - Bohové starého Egypta (2024)

Božstvo starého Egypta

Tak bohatý a pestrý systém náboženství nemá snad žádný jiný národ než měl starověký Egypt,kdy existovalo více než 2000 bohů a bohyň. Egyptští bohové byli uctíváni v hojné míře po celé zemi, v různých částech Egypta většinouvládli jiní bohové....V Thébách to mohl být Amon a v Memfidě (Mennoferu) to byl Ptah.

Egyptští bohové a bohyně měly podoby zvířat, předmětů i vymyšlených fantastických bytostí a strašlivých démonů. Mnoho bohů mělo podobu mužského těla se zvířecí hlavou, jako Anubis, Sobek a další.

Bohové Egypta se také měnily podle vůle faraona. Achnaton, známý jako král kacíř, všechny bohysvrhl ajediný bůh byl Aton.

Usir(Osiris)

Ptah

Re (Ra)

Anubis,Anup

Anubis byl egyptský bůh mumifikace a pohřebišťuctívaný v podobě černého šakala. Díky tomu, jaký význam Egypťané přikládali mumifikaci a balzamování,patřil Anubismezi nejdůležitější bohy. Anúbis je latinské označení, často se také setkáváme s názvem „Anup“ nebo „Anúbis“.

Vyobrazovánbylbuď jako ležící šakal nebo jako muž se šakalí hlavou. Jeho emblémem byla berla s vycpanou kůží bezhlavého zvířete. Pohřebiště se nacházejí na okraji pouště, kde se toulají šakali a divocí psi, proto měl Anubis tyto podoby - podoba černého šakala je častější.

S šakalím bohemse setkáváme téměř v každé hrobce ana každémsarkofágu. Je zobrazován i v Knize mrtvých, na nástěných reliéfech a na sochách. V chrámech většinou míval svou vlastní kapli. Jeho nejkrásnější a nejzachovalejší sošky pocházejí z nejzachovalejší pohřební výbavy všech dob, zhrobky krále Tutanchamona z Údolí králů.

Anúbis byl podle textů z pyramid čtvrtým synem boha Re. Pozdější písemné památky říkají, že byl synem boha Usira a jeho sestry Nebthety.

Amon byl bůh Slunce. V období Nové říše se stal hlavním bohem Egypta, byl prohlášen za krále bohů a mimo jeho politický význam byl Amon také nejúctívanější bůh mezi obyčejnými lidmi. Takového významu nabyl díky úspěchu thébských vládců. Od doby XI. dynastie byl centrem Amona chrám v Karnaku.

Amon byl bůh Théb.Měl mnoho podob,nejčastěji bylzobrazován jako člověk. Eypťané ho také nazývali vezír chudiny.

Jak Amon sílil, rostla síla a bohatství i jeho kněžích. Možná tento fakt zapříčinil jeho odstranění za vlády faraona Achnatona, který zapřel veškeré egyptské bohy a jediným pravým bohem nazval Atona. Po smrti faraona Achnatonailné smrti se Egypt vrací zpět k Amonovi.

Díky sloučení se starým bohem Slunce z Héliopole, kterým byl Re, vznikl bůh Amon-Re. Amon byl často spojován i s bohem plodnosti Minem, vznikl bůh Amon-Min.

Amon znamená „co je skrytý”, „co není vidět”, „utajený”. Tento fakt je prokázaný mnoha podklady ze všech období. Jeho posvěcená zvířata byla husa a beran. Amon byl zobrazován nejčastěji v několika podobách:

Jako muž sedící na trůnu, jako muž s hlavou žáby, jako muž s hlavou urea (brejlovce), jako opice, jako lev krčící se na podstavci. V pozdějším období byl Amon byl zobrazován více jako beran s rohy směřujícími dovnitř, jako symbol úrodnosti. Manželka Amona byla bohyně Mut a jejich syn byl sluneční bůh Chonsu.

Thovt

Thovt byl bůh moudrosti a učenosti nebo také písma a řeči. Thovt, někdy označován jako Thot (z řečtiny),byl také bohem lékařství ikouzelnictví ztělesněný v podobě ibise nebo paviána.

Můžeme se také setkat s vyobrazením muže s ibisí i paviání hlavou, někdy s královskou korunou a srpem měsíce.

Podle některých staroegyptských legend byl prvním vládcem na světě a opravňoval mrtvé ke vstupu do podsvětí. Někdy se také můžeme setkat s jeho spojením s jinými bohy. V Memfidě byl často spojován s bohem Ptahem apodle kněžích boha Re byl Reovým jazykem, srdcemi rozumem.

Podle učení některých kněží vznikl svět z vejce, které snesl Thovt do hnízda. Hnízdo bylo postavené na keři vyrostlém z vesmírného pravodstva.

Thovt prošel dlouhým vývojem, čemuž nasvědčuje množství jeho podob a různých funkcí. Původně byl ctěn v podobě ibise v Dolním Egyptě - řada měst měla užve starověku veznaku právě ibise a byla plně oddána Thovtovi.

Podobu měsíce přijal ve starověkém městě In, což je dnešní Tell Hasan - předměstí Káhiry, kde ho Inuští kněží začlenili do svého Devatera bohů a pro jeho význam ho povýšili na protějšek boha Re, tedy na „Stříbrné slunce“.Thovt je pokládán za vynálezce písma a slov, bůh obdařil lidstvo řečí a odlišil je tak od němýchzvířat. Thovt je bůh všech intelektuálních činností a znalostí. Byl také ochránce všech písařů. Jako vynálezce slov byl bůh Thovt pokládán za mluvčího nejvyšších bohů, jejich jazykema poslem. Měl také velice důležitou funkci - byl zapisovatelem při posledním soudu. Zapisoval u vah spravedlnosti kdy a jak se ručička vychýlila. Poté spočítal kladné a záp*rné body a ohlásil výsledek.

Thovt byl také písařem nejvyšších bohů, zaznamenával jejich příkazy a výroky, rozesílal jejich dopisy a vedl jejich kancelář. Byl také nejvyšším soudcem a dozorcem nad božskými zákony. V této práci mu pomáhala bohyně spravedlnosti a čisté pravdy Maat. S písmem souvisí kroniky a knihy, byl tedy pánem i spisů. Byl archivářem činů králů - technickou stránku této činnosti měla na starosti jeho dcera Sešeta, bohyně psaní a počítání.

Thovt byl spravedlivý bůh a vždy objektivní. V mýtu O boji Hora se Sutehem se postavil i proti bohu Re, který údajně nadržoval Sutehovi. Reovi tak zabránil vynést rozsudek, který hovořil v Horův neprospěch, dokud se vše důkladně neprošetří a nezjistí se čistá pravda.

Střediskem boha Thovta a jeho kultu byl Chemen. Jeho chrám zde byl zasvěcen i jeho manželce Nehmetě, bohyni práva. Chrám stál na severní části města a podle pověsti se vynořil při stvoření světa jako první souš z Nunova pravodstva. Posvátné místo měřilo 570 x 450 metrů, obehnán velkou zdí, která bylaširoká 15 metrů. Chrám boha Thovta je bohužel zničený.

S Thovtem se setkáváme v Knize mrtvých, na reliéfech i na původních místech. Najdeme ho i v hrobkách, zejména v hrobce Nefertari v Údolí králů, manželky Ramesse II.

Jeho sošek se zachovalo bezpočet, můžeme je najít v mnoha egyptologických sbírkách a ve známých muzeích. Dvě jeho největší sochy se nacházejí na původním místě u posvátného okrsku v Ešmúnénu před budovou archeologické správy. Jsou opatřeby kartuší faraona Amenhotepa III.

Maat

Maat (v překladu „Základna“ nebo„Podstata“) je staroegyptský pojem představující univerzální řád světa, od doby Staré říše reprezentovaný stejnojmennou antropomorfní bohyní Maat.

Zdá se, že původně mohl být tento pojem spojen s podstavcem pro sochu, který je jako hieroglyfický znak součástí zápisu slova. Tato podstava souvisí zejména s baldachýnovou kaplí, v níž je zobrazován bůhPtah pokládaný za stvořitele světa ve smyslu jeho hmotné existence a později s Usirem, který je v Textech pyramid označován jako „Pán maat“, na tomto podstavci je zobrazován jako vítěz nad smrtí a od doby Nové říše na trůnu při podsvětním soudu jako soudce zemřelých.

Již ve Staré říši se však pojem maat užívá především ve významech „pravda“, „pořádek“, „spravedlnost“, „zákonnost“, „harmonie“ a „stabilita“ či prostě „správné jednání“ a v tomto smyslu je spojován (jako pojem i jako bohyně) se slunečním bohemReem, bohemUsirem a také s panovníkem.

Symbolem pojmu maat bylo pštrosípero, jehož rozechvívání i sotva patrným pohybem nebo neviditelnou a přesto působící sílou větru Egypťanům pravděpodobně znázorňovalo všudypřítomnost, neustálost a nadosobní povahu jeho působení. Objevuje se tak v různých souvislostech: může jej držet bůhRe jako Pán řádu, na vyobrazení v zádušním chrámu Džeser-Džeseru jej v ruce nese kapanovniceHatšepsut, mohou být jím ozdobeni ospravedlnění zemřelí a je také závažím na misce vah při podsvětním soudu. Je možné, že symbolem pštrosího pera je řád maat dáván do spojitosti s bohyAmonem a Šuem, kteří byli zobrazováni s perem jako ozdobou hlavy, nicméně tato souvislost prozatím nebyla přesvědčivě prokázána.

Bohyně Maat je zobrazována jako žena, jejíž ozdobou je vždy čelenka s pštrosím perem. Podobně jako Eset nebo Nebthet může mít okřídlenou podobu znázorňující ochranu, kterou přítomnost bohyně poskytuje. Objevuje se také v podobě drobné dřepící ženské postavy zavěšované na krk jako amulet nebo přinášené jako obětina bohům panovníky (méně často i soukromými osobami) na znamení jejich konání v souladu s řádem.

Byla bohyní nebe a ztělesnění nebe, matka a manželka boha slunce, bohyně lásky a radosti, ochránkyně žen a zemřelých, "Paní Egypta" nebo "Paní cizích zemí" nebo "Kojná krále" atd., uctívaná a zobrazovaná v podobě krávy nebo ženy s kravými rohy.
Jak je zřejmé z této dlouhé charakteristiky, ostatně neúplné, patřila k nejsložitějším postavám ve světě egyptských bohů, zároveň však i k nejvýznamnějším. Byla od nejstarších dob uctívaná po celém Egyptě, a to na tolika místech, že dnes nelze zjistit, kde její kult vznikl. Většinu svých funkcí měla už v dobách, ze kterých se ještě nezachovaly písemné památky; postupně jich získala, alespoň podle hymnu Ramesse III. k poctě egyptských bohyň, celkem osmnáct. Původ a kumulaci mnohých z nich si dovedeme dobře vysvětlit. V některých případech nám však k tomu logika nestačí, dokonce ani fantazie. Například jako kráva dávající mléko mohla být podle egyptských představ beze všeho "Kojnou krále", a tudíž i jeho ochránkyní. Jako jeho ochránkyně ochraňovala pak i jeho panství, tj. Egypt a Egyptem podmaněné země. Naproti tomu zůstává záhadou, jak se mohla stát z krávy bohyně nebe; nicméně stala se jí a byla poctěna vážně myšleným titulem "Velká nebeská kráva".

Hathořino jméno znamená podle obecně přijímané interpretace "Dům (boha) Hora" nebo podle starší a známé už z řeckých textů "Horův nebeský (vesmírný) dům". V hieroglifech se psalo obdélníkem, (což byl znak domu), který měl v rohu další menší obdélník a uprostřed sokola (což byl znak boha Hora). Znak domu byl však současně znakem mateřského lůna: ze zdvojení tohoto znaku vyplývá, že se mu mělo rozumět v obojím smyslu, tj. že Hathor se pokládala za Horovu matku. Odraz tohoto původního pojetí nacházíme ještě v textech pyramid, které Hathor uvádějí jako partnerku Horova otce Usira.

Přes mnohost a rozmanitost svých funkcí byla však Hathor v očích Egypťanů a Egypťanek vždy a především bohyní lásky. Byla jí zejména v lidovém kultu, jemuž byly teologické konstrukce kněží a mocenské ambice králů celkem lhostejné. Jako bohyně lásky byla zároveň ochránkyní všeho, co lásku podněcovalo a doprovázelo: hudby a zpěvu, tance a veselí, vína i milostného opojení. A také toho, co po ní následovalo. Byla ochrannou bohyní porodu, pomáhala ženám při výchově dětí, držela nad nimi ruku od narození až do smrti. Mnohé si přály po smrti s ní splynout, a to víc než s kteroukoli jinou bohyní. Zejména na mumiích z pozdní doby nacházíme často nápisy, na nichž se mrtvá dala nazvat "Hathor XY".
K Hathořině poctě vybudovali Egypťané víc chrámů a kaplí, než k poctě kterékoli jiné bohyně s vyjímkou Eset. Nejlépe se z nich zachoval chrám v Dendeře, který založil Ptolemaios IX. a dokončil jeho syn Ptolemaios XII. Byl postaven z pískovcových kvádrů na zbořeništi mnohokrát přestavěného chrámu, pocházejícího ze Staré Říše, a poměrně krátká doba stavby (nehledě k vnitřní výzdobě asi půl století) mu zabezpečila výjimečnou architektonickou jednolitost. Kromě chrámu v Dendeře se zachovaly v Egyptě dvě další stavby Hathořina kultu, jež patří k významným památkám Nové říše. První z nich je Hathořina kaple v prosulém chrámu královny Hatšepsovety v Del el-Bahrí a druhou stavbou je tzv. "Malý chrám" v Abú Simbelu, nyní nad vodami nového asuánského přehradního jezera. Co se týká Hathořiných vyobrazení, tak těch je nesčetné množství. Nejvíc jejích reliéfů pochází z Nové říše, nejvíc plastik, zejména drobných, z pozdní a řecko-římské doby. Je na nich buď v podobě krávy, a to zpravidla se slunečním kotoučem mezi rohy, nebo v podobě ženy. Jako žena má někdy kraví hlavu, ale obvykle pouze kraví rohy. V podobě Hathor, respektive s jejími atributy se dávaly s oblibou zobrazovat též královny a kněžky; lze je však od ní bez potíží rozeznat podle nápisů a souvislostí. Hathořina vyobrazení všeho druhu najdeme ve všech egyptologických sbírkách. Nesčetné její reliéfy zůstaly též na původním místě v chrámech a hrobkách na nejrůznějších lokalitách v Egyptě.

Hor

Byl bůh v podobě sokola nebo muže se sokolí hlavou. Byl bůh slunce, nebe a světla, dědic pozemského panství boha Usira a božský vládce Egypta.
Stal se jedním z nejvýznamnějších, ale zároveň nejsložitějších bohů Egypta. Není pochyb, že pod jeho jménem se skrývala celá řada původně samostatných bohů, kteří měli sice některé společné vlastnosti, ale nemálo se od sebe také lišili. Mnozí egyptologové, např.: E. A. W. Budge, H. Schaefer, H. Kees a jiní proto soudí, že vhodnější by bylo mluvit o "Horech", a nikoli pouze o Horovi, a těchto "Horů" vypočítávají až dvacet. Jméno Hor potřebuje proto zpravidla bližší určení, tj. o kterého Hora jde, v jakém pojetí, ve které době. Bůh tohoto jména byl ctěn dávno před počátkem dějin starověkého Egypta a dlouho po jejich ukončení; navíc byl ctěn na různých místech různě. Potíže s jeho indiviulizací měli už Řekové.

Hor byl podle archeologických památek pravděpodobně prvním bohem, který se vyvinul z boha místních kultů v boha uctívaného po celém Egyptě. Od počátku byl zbožštěným sokolem, tj. ptákem, který létal podle egyptských zkušeností nejrychleji a nejvýš, který se dokázal bleskurychle vznést ke slunci a zmizel v jeho záři, který byl silným a nebezpečným dravcem. Podle představ Egypťanů sokol v záři slunce pouze nezmizel, nýbrž se sluncem splynul. Jevil se jim tedy jako jedna z forem slunce, tudíž i jako bůh.

Snad nejvýznamnější Horovou funkcí byla funkce boha egyptského krále. Podle oficiálního učení ho nejen ve všem chránil, ale přímo se do něho vtěloval, jak už bylo řečeno, a předával mu své jméno. Egyptští králové se prohlašovali za jeho nástupce ve vládě nad světem; Turínský papyrus nazývá "následníky Hora" už předchůdce prvního krále 1. dynastie Meniho, tedy zřejmě panovníky předhistorických království v Nechenu a Puto. První královo jméno bylo vždy "Horovo jméno", tj. jméno, které měl král jako ztělesnený Hor. Toto jméno se psalo do rámečku zvaného serech, v jehož dolní části bylo vyobrazeno stylizované průčelí královského paláce se dvěma branami (symbol "vládnoucího domu", tj. panovníka), a nad jeho horním okrajem trůnil stylizovaný sokol, což byl zároveň hieroglifický znak boha Hora.

Horův kult dodnes připomíná množství výtvarných a architektonických památek, mezi nimi na prvním místě chrám v Edfú, egyptském Behdetu a řecké Apolónopoli, postavený na místě, kde došlo podle mýtů k Horovu vítězství nad Sutechem. Je to po Amonově chrámu největší, a navíc nejlépe zachovalý chrám v Egyptě.
Kromě chrámu v Edfú zachoval se ze značné části Horův chrám v Kom Ombu, na místě někdejšího Nubetu. Stojí na vyvýšenině nad Nilem, ohrazené kdysi mohutnou (asi desetimetrovou) zdí, a je to vlastně dvojchrám, jehož východní část byla zasvěcena bohu Sobekovi a západní Horovi jako Harverovi (boha nebe).
Výtvarné památky vzniklé v souvislosti s Horovým kultem jsou neobyčejně bohaté. Pocházejí z celého Egypta a zhruba ze tří a půl tisíciletí. Zobrazován bývá buď v podobě sokola, zpravidla s královskou korunou, nebo může se sokolí hlavou, často též v podobě okřídleného slunce nebo malého chlapce chovaného bohyní Eset. Můžeme se s nimi setkat na zdech výše uvedených chrámů, také v Karnaku, Luksoru, v Del el-Bahrí, Abydu, Abú Simbelu aj. Můžeme je vidět také v hrobkách a na všech pohřebištích. Kromě toho na papyrech, reliéfech a sochách nejrůznějších rozměrů v egyptských, evropských a amerických muzeích. Dodnes se vznáší Hor v podobě stylizovaného sokola na obloze: jako znak aerolinií Egyptské arabské republiky.

Bastet

Posvátné zvíře boha slunce a některých jiných bohů a bohyň, ztělesnění bohyně Bastet.
Z poměrně pozdního výskytu kočky v zachovaných památkách soudíme, že k jejímu uctívání došlo rovněž až později. To se zdá být napohled v rozporu se skutečností, že byla posátným zvířetem a zosobněním bohyně Bastet, jež patřila k nejstarším egyptským bohyním. Bastet byla však původně uctívána v podobě lvice a kočičí podobu dostala asi až v dobách Střední, nebo spíš Nové říše. Totéž platí o jiných kočičích resp. lvích bohyních, jako např o Tefnut, Pachet a Mefdet, o nichž se mluví stejně jako o Bastet, ve zvláštních heslech. Dřív než s těmito bohyněmi byla kočka spojována s bohem slunce Re, resp. s jinými slunečními bohy, zejména s Atumem. Podle mýtu, jehož odraz se zachoval v Knize Mrtvých z Nové říše, bojovala na Reově straně, kdyžo přepadli u posvátného stromu v Onu nepřátelé. Podle vyobrazení v hrobkách z 19. a 20. dynastie mu v boji pomáhala proti nebeskému hadu Apopovi, který ohrožoval jeho loď při plavbě po obloze. Známy jsou malby, jež ji zobrazují vedle boha slunce na pahorku, který se při stvoření světa jako první vynořil z vesmírných vod praboha Nuna. Na některých vyobrazeních mají Re a Atum kočičí hlavu a v Knize bran z Nové říše je nazýván Re "Velkým kocourem". Na oplátku je kočka nezývána v textech "Slunečním (nebo Měsíčním) okem". Přiznává se jí dokonce titul "Paní nebes"
Všechna vyobrazení kočky, jež se zachovala, mají pozoruhodnou uměleckou úroveň a estetickou působivost. Z Nové říše jsou to zejména polychromované reliéfy ve vesetských hrobkách, jež ji zobrazují jako Reovu pomocnici v boji s Apopem. Z Pozdní doby jsou to pak hlavně sošky bohyně Bastet i sošky koček, jež nemusely být zrovna Bastet. Vytvořeny jsou z nejrůznějších materiálů a představují kočku vsedě nebo vstoje, samotnou nebo s koťaty, čast též jako štíhlou ženu s oděvem přiléhavým jako kůže a s lidskou hlavou. Tyto "egyptské kočka" se těšily zájmu sběratelů už v antickém Římě. Dnes se těší zájmu návštěvníků téměř všech světových egyptologických sbírek.

Sutech

Zloduch Sutech byl jedním z nejstarších egyptských božstev. Jako vrah svého bratra Usira, jehož připravil i o trůn, byl nenáviděn a považován za zosobnění zla. Bůh bouře a deště a "pán pouště" měl nicméně v egyptském devateru nezastupitelné místo. Ztělesňoval záp*rné síly a prvky, které byly nezbytné k zachování rovnováhy.

Zavrženíhodný a zavrhovaný bůh

Jak v celé zemi neustále rostla obiba Usira, začal být Sutech stále více nenáviděn. Lidé už v něm viděli jen bratrovraha. Sutech, symbol zla, byl ztotožněn s démonickýcm hadem Apopem a představovala ho zejména zvířata s rezavou srstí - osli, přímorožci, ale i hroši, kteří proto byli bohovi rituálně obětováváni a symbolizovali boj Egypta s prvky, které se vzepřely kosmickému řádu. Počínaje Třetím přechodným obdobím byl Sutech, jehož negativní rysy tehdy byly ještě silnější, opět spojován se všemi cizinci, kteří ohrožovali nebo okupovali zemi.

V Pozdní době bůh zosobňoval neúrodnou poušť, a znovu se tak dostal do opozice vůči svému věčnému soupeři Usirovi, bohu úrodnosti a vegetace. Sutechova neplodnost vychází z legendy, podle níž ho Hor ve vzájemném souboji připravil o varlata, aby bůh nemohl dalším generacím předávat svou proradnost a zlobu. Sutech byl bohem bouří a děšťů, přírodních jevů, jež jsou součástí běhu věcí, a pánem neklidu a zmatku, a ztělesňoval tedy zhoubné aspekty světa. Byl rušivým prvkem, který však byl nezbytný k zajištění rovnováhy světa. Sutech byl záp*rným a násilným protějškem pořádkumilovné síly symbolizované faraonem, Usirovým dědicem a potomkem. Poušť, Sutechovo působiště, byla výsostným hájemstvím projevů chaosu, které ohrožovaly lidskou civilizaci i samotné bohy.

Vše, co pocházelo od Sutecha, bylo považováno za symbolické projevy sil zla. Tak tomu bylo např. u osla. Osel byl zasvěcen Sutechovi, až do období Střední říše nebyl zcela ochočen a ve všech obdobích byl považován za skrznaskrz špatný druh. OSli se často stávali oběťmi magických praktik a bývali obětováni s cílem zahnat zlo. Na hieroglyfech směli být zpodobňováni jen s nožem v zádech. Od vlády 25. dynastie (cca 745 př. n. l.) lidé Sutechem všeobecně opovrhovali. Jeho jméno a zobrazení bylo ze starších staveb systematicky stesáváno a vymazáváno. Špatnou pověst tohoto boha později potvrdili i Řekové, když jej ztotožnili s ničivým obrem Tyfónem.

Sachmet

Sachmet, bohyně se lví hlavou a ženským tělem, byla známá svou prchlivostí. Jak vyplývá z jejího jména, které znamená "Mocná", byla nadána nesmírnou silou, jež lidi přitahovala a zároveň jim naháněla strach. Sachmet se od nejdůležitějších božstev starého Egypta výrazně odlišovala svou extrémně protikladnou povahou. Na jedné straně poskytovala ochranu, na straně druhé šířila zkázu.

Nezměrná moc Sachmetiných služebníků

Sachmet byla k přežití světa nezbytná, zároveň ale ohrožovala jeho rovnováhu. Kněží mocné bohyně, označovaní jako vab ("čistí"), měli stejně důležitou funkci jako jejich úžasná paní a v magické ochraně Egypta sehrávali prvořadou úlohu. Jejich čistota bohyni usmiřovala a dávala jim možnost zkrotit její sílu. Sami kněží se tak stávali velice mocnými, takže je Egypťané uctívali a zároveň se jich báli.

Leckdy tak archeologové nacházejí magické formule, které měly uživatele chránit před případným zhoubným působením kněze vab.

NUT a GEB

Bohyně nebe Nut a bůh Země Geb jsou rodiči Usira, Esety, Sutecha a Nebthety. Tento hlavní královský pár egyptské mytologie stál u zrodu dlouhé linie panovníků. Zosobňoval dva ze čtyř prvků, jež umožnily stvoření světa a hrál tedy důležitou úlohu v egyptské teologii.

Bohyně a ochránkyně zemřelých

Nut byla předmětem mnoha vyobrazení. Zvláště často se její podoba objevovala na vnitřní části vík sarkofágů. Byla zpodobována jako družka a ochránkyně zesnulého, jenž v její společnosti putoval záhrobím. Nutiným posvátným stromem byla sykomora, symbol svěžesti. Její hom*ogenní a tvrdé dřevo, odolné vůči hnilobě, mělo krémově hnědou barvu s hedvábnými odlesky. Egypťané se domnívali, že má božský původ. Ve stínu laločnatých listů tohoto obřího stromu z rodu fíkovníků se shromažďovali bohové a duše zemřelých. Když se zemřelí na počátku svého putování oním světem dostali ke vstupu na pohřebiště, Nut, vpletená do kmene stromu, k nim vztáhla ruce plné vody a ovoce. Zesnulí nalézali v ploditelce všech nebeských těles Nutě matku, která jim vracela život. Byli pak ztotožňováni se sluncem nebo s "nikdy nezapadajícími" hvězdami.

Nut a koloběh času

Nut se objevovala na všech zvěrokruzích vyrývaných do stropů svatyní a chrámů. Nejslavnější zobrazení zvěrokruhu se nacházelo v malé svatyni zasvěcené Usirovi , jež stála na střeše hlavního chrámu bohyně Hathory v Dendeře. Zobrazení bylo vytesáno do žulových stropních bloků. Dnes je vystaveno v muzeu v Louvru a v Dendeře se nachází jeho kopie. Jednotlivé části jejího těla představovaly dekany, což byly v Eygptě základní úseky pro sledování běhu času. Na jejím břiše a končetinách byly zapsány dny a měsíce, okamžik východu a západu nebeských těles, hvězd a souhvězdí. Dvanáct částí jejího těla (ruce, rty, zuby, krk, hruď, střeva, útroby, vulva a stehna) sloužilo jako mezníky běhu nebeských těles v nekonečném vesmíru. Pozdější zvyklostí přesně stanovily, které hodiny dne odpovídají jednotlivým částem Nutina těla. Rty představovaly druhou hodinu, zuby třetí, krk čtvrtou, hruď pátou. V desátou hodinu dosáhlo slunce vaginy, což byl okamžik jeho znovuzrození. Východní obzor se nacházel v horní části stehen bohyně. Nut byla rovněž nazývána "Velkým obzorem".

MUT

Bohyně Mut byla pokládaná za manželku Amona a matku Chonsua. Tato božská matka, zároveň něžná i divoká, byla ve starém Egyptě uctívaná zvláště od období Nové říše. Byly jí zasvěcovány chrámy, z nichž ten nejslavnější se nachází v Karnaku.

Rovnocenná partnerka mužských božstev

Na hlavě nosila Mut spojenou korunu, složenou z červené koruny Dolního Egypta a z bílé koruny Horního Egypta, které byly vsazeny do sebe. Bohyně obvykle na rozdíl od bohů nosívaly jen jednu z obou korun. Mut tedy byla takto postavena naroveň některým mužským božstvům. Někdy nosila na hlavě čelenku v podobě supice, jejíž dvě křídla spadala po obou stranách obličeje, zatímco hlava ptáka se jí tyčila nad čelem. Tento atribut, který se objevoval i u jiných bohyní, nosily rovněž královny Nové říše.

Dokladem toho je kupřikladu soška královny Teje vyobrazené po boku svého manžela Amenhotepa III. Královna má na paruce nasazenou čelenku ve tvaru supice, a vystupuje tak jako matka svého lidu a jeho strážkyně (zmiňované sousoší je součástí sbírek pařížského musea v Louvru). Mut často na vyobrazeních nosívala žezlo zakončené květem papyru, které symbolizovalo Horní Egypt. K jejímu jménu se obvykle přidával přídomek veret znamenající "velký".

Sousoší z břidlice z období Nové říše představuje Mut jako družku boha Amona (Paříž, museum v Louvru)

CHNUM

Původ Chnuma sahá až do daleké prehistorie. Bůh zobrazovaný jako člověk s beraní hlavou personifikoval stvořitelskou sílu, řídil rození dětí a zajišťoval plodnost stád. V mnoha egyptských městech a oblastech byl uctíván střídavě také jako pán nilských záplav, hrnčíř a stvořitel lidských bytostí nebo prvopočáteční bůh.

Beraní bůh Chnum patřil mezi božstva, která Egypťané s velkým zápalem uctívali po celé zemi. Navíc představuje i určitou kuriozitu pro přírodopisce. Na rozdíl od jiných bohů s beraní hlavou je pro zobrazování boha Chnuma používán beran zvláštního druhu. Toto veliké a prastaré zvíře Ovis longipes paleoaegyptiacus zřejmě vyhynulo na konci Střední říše. Pro tento druh jsou typické spirálovitě zakroucené rohy, které rostly kolmo na osu hlavy, a trčely tak ve vodrovném směru na obě strany.

Hrnčíř, který modeloval lidské bytosti

Jako bůh stvořitel byl v pozdějších obdobích staroegyptských dějin ztotožňován s rozličnými bohy jako např. s Ptahem, Amonem, méně často se Šuem, Usirem nemo Gebem. V Esně a Antinoé pojetí stvořitelského boha Chnuma plně vyjadřovalo reprodukční funkci berana. Na svém hrnčířském kruhu modeloval živé bytosti. Vyrobil listvo a plodil další a další bytosti, zvláště pak krále. Na zobrazeních teogamie (symbolického spojení boha Amona s královnou) jej vidíme, jak modeluje královské a božské dítě nebo někdy ka budoucího faraona. Právě tak tomu je na reliéfech na stěnách druhé terasy zádušního chrámu královny Hatšepsut v hornoegyptském Dér el-Bahrí. Zde je znázorněn celý proces božského zrození královny, kdy Amon na sebe vzal podobu královnina otce, faraona Thutmose I., a počal Hatšepsut s královnou Ahmose. Esna, město ve třetím nomu Horního Egypta šedesát kilometrů jižně od Luxoru, je zasvěcena bohu Chnumovi. Hlavní rituál praktikovaný v tomto městě spočíval v obětině hrnčířského kruhu bohu hrnčíři.

Chnum byl původcem nejen zrození, ale i znovuzrození, neboť se podílel na vzkříšení Usira. Jako takový spravoval "zlatý dům", v němž se velký bůh vrátil do života. Kněží z Esny mu dali dvě manželky - Nebetu, "Paní venkova" a paní oáz, a Menhit, bohyni se lví hlavou a jednu z podob válečnické bohyně Neity. S Menhitou a jejich synem Hekou, zosobňujícím božskou magii, tvořil Chnum posvátnou triádu. Beraní bůh někdy také zastával úlohu Šua, božstva vzduchu, symbolu dechu života i života samotného. V pozdním pojetí teologie byl považován za prvopočátečního boha, který svou zázračnou tvůrčí sílu využil ke střežení řádného uspořádání světa. Podobně jako všechna význačná egyptská božstva byl i Chnum spojován s Reem. Za vlády 5. dynastie (kolem roku 2510 př. n. l.) jej héliopolští kněží ztotožnili s mocným slunečním božstvem pod jménem Chnumre.

TUERET

Tueret byla společně s trpaslíkem Besem nejoblíbenějším a nejmilovanějším ochranným lidovým bůžkem starého Egypta. Ztělesňovala ji hroší samice a živí i mrtví se dovolávali především jejích mateřských a ochranným schopností.

Ochránkyně Tueret

V Egyptě se velmi často stávalo, že bohové a zvláště bohyně bývali ztotožňováni s jinými božstvy. Ochranný text vyrytý do jedné ze sošek Tuerety uchovávaných v Louvru, který vyzdvihuje ochranné vlastnosti bohyně, je dokladem tohoto zvyku.

" Jsem prasnice, která útočí svým hlasem a která zhltne, když se přiblíží k tomu, kdo zvyšuje hlas a křičí, ale která chrání toho, kdo vyšel z jejího těla (Hora a všechny lidské bytosti). Jsem Tueret ve své síle, ta, jež bojuje za to, co jí náleží, a jež zahání všechny, kdo ubližují jejímu synu Horovi. Jsem Ipet, která sídlí na horizontu a jejíž nůž chrání pána světa, jsem obávaná paní, ta, jejíž podoba je zdobená a která připraví o hlavu všechny, kdo se proti ní povstat.Jsem ta, která počítá dary Chetemiů, pod jejíž pečetí se nacházejí Šemaiuové, zatímco Kedeftiuové (všechna tři jména označují duchy) říkají: 'Co činíme?' Když jsem vyslala smrt do života, začala jsem chránit Džeddžehutijufancha (jméno zesnulého, jemuž patřila soška, na níž je text uveden), spravedlivě, tak, aby se mu nic zlého nepřihodilo. Rozmnožuji jeho potomstvo, chráním jeho děti, povznáším je při výkonu jejich služby."

Přece jen trochu nebezpečná

Tak jako všechny bytosti nadané výjimečnými schopnostmi mohla i Tueret mít neblahý vliv. Když měl v Dér el-Medíně někdo potíže nebo onemocněl, šel si pro radu k ženě, považované za vědmu. Ptal se jí, které uražené božstvo stálo u zrodu jeho nepříjemností. O těchto zvyklostech hovoří texty na některých ostrakách. Na jednom z nich stojí psáno: "A ona (vědma) mi řekla, že to byl projev Tuerety." Poté, co se zjistilo, kdo za všechny problémy může, pokládalo se za vhodné přinést nespokojené bohyni na usmířenou obětiny.

ESET

Eset, sestra a manželka Usira a matka Hora, je zároveň bohyní a kouzelnicí. Vzkříšením Usira zvítězila nad smrtí. Je navíc "matkou rodu", která zrodila všechny živé bytosti.

Jak Eset obelstila Rea

Když už byl Re stárnoucím panovníkem, poddaní se proti němu vzbouřili. Jednou ze strůjkyň povstání byla i Eset. Vdechla život hadovi, který Rea uštknul. Panovník se začal dovolávat o pomoc bohy. Žádný z nich ho však nedokázal zachránit, a tak svou pomoc nabídla Eset - pod podmínkou, že jí prozradí své tajné jméno, které bylo zaklínadlem k moci nad světem. Re se zpočátku vzpouzel, ale nakonec Esetě tajemství prozradil. Ta se díky němu stala vládkyní nad světem. Pomocí této nezměrné moci dokázala uzdravit Rea a později vzkřísit Usira. Od toho dne byla Eset považována za největší ze všech kouzelnic, jejíž moc byla silnější než moc ostatních bohů včetně Rea. Lidé ji volali na pomoc, potřebovali-li vyléčit i ty nejběžnější nemoci a zahnat strach.

Eset, "matka rodu"

Eset pocházela z města Tell el-Faraún v deltě Nilu. Byla uctívána pro svou mazanost, inteligenci a houževnatost. Jako dárkyně života byla nazývána "Velkou matkou". Ztělesňovala sílu stvoření, díky níž mohla existoval Země a všechny živé bytosti. Počínaje Novou říší začala být Eset zbožňována jako "matka rodu" a utěšitelka a stala se nejoblíbenější egyptskou bohyní. V Pozdní době byla považována za zosobnění prvenství a nezávislosti ženského principu, neboť její úloha podstatně přesahovala prostor, který byl tehdy ženám určen při obdělávání země, stvoření a přežívání světa.

Eset, obraz matky

Eset představovala personifikaci trůnu. Proto se zobrazovala jako žena s trůnem na hlavě (hieroglyfický znak jejího jména představoval "trůn"), který připomínal schodiště se třemi schody. Později byla Eset ztotožňována s Hathorou (jejíž jméno znamená "Palác Hora") a zobrazována jako žena s rohy nebeské krávy, mezi nimiž je uzavřen sluneční kotouč. V pozdní době, kdy začala být považována za "matku rodu", se Eset zpodobňovala, jak kojí nebo drží na klíně dítě - boha Hora.

V hlavní roli mnoha mýtů

Eset ztvárňovala hlavní roli v mnoha vzájemně se překrývajících mýtech, mimo jiné také v mýtu o Usirovi a v mýtu o Reově cyklu. Egypťané zasvětili Esetě zvláštní kult a prokazovali jí mimořádnou úctu. Esetin kult se rozšířil do Řecka, Říma, později do Římské říše a ustoupil teprve křesťanství.

BES

Bes byl typickým lidovým bůžkem. V období Staré a Střední říše ovšem tento šklebící se trpaslík ještě nebyl příliš v módě. Jeho ochranné síly se začaly v domácnostech dovolávat v období Nové říše, nicméně teprve v Pozdní době se Bes stal plnohodnotným božstvem a zaačaly se mu zasvěcovat svatyně.

Egyptský nebo cizí bůh?

Nejasnosti panují ohledně Besova původu. Jeho podivný vzhled a způsob zobrazování, který je v rozporu s egyptskými kánony, by napovídal spíše na cizí původ - z Arabského poloostrova, rovníkové Afriky nebo Mezopotámie (Bes se podobal tamnímu ochrannému lvímu démonovi La-Tarakovi). V chrámu v Dendeře je Bes označován jako "pán země Punt", což byla slavná tajemná země, která se zřejmě rozkládala daleko na jih od Egypta. Je ovšem třeba podotknout, že tento pozdní přídomek se objevoval i v souvislosti s jinými bohy - např. s Amonem, Minem, Horem či Hathorou. Postava tančícího Bese, jejíž zobrazení jsou doložena od Staré říše, mohla být ovlivněna výpravami vysílanými ve faraonských dobách do jižních zení. Nebylo vzácností, že panovník si nechal z těchto vzdálených zemí přivést trpaslíky, zřejmě spřízněné s Pygmeji.

Argumentem ve prospěch jižního původu Bese je i legenda o návratu nebezpečné bohyně. hathor, která měla v úmyslu zničit lidstvo, odjela do Núbie poté, co so Re rozhodl zastavit její krvavé řádění. Hathor se nakonec zklidnila a vrátila se do Egypta ve společnosti Bese, jenž se na zpáteční cestě staral o zábavné pozdvižení. Odborníci nejsou v názoru na původ boha jednotní a někteří z nich se domnívají, že Bes je ryze Egyptským bohem, neboť v egyptském pantheonu nebyla trpasličí božstva žádnou výjimkou.

První křesťané bojovali s Besem

Bes byl v lidové víře tak pevně zakotven, že pro křesťany nebylo jednoduché vymanit se z jeho vlivu. O živosti legendy v prvních staletích n. l. svědčí jeden koptský text.

"Klaněli se u nohou našeho otce Mojžíše, prosili jej, protože do chrámu vstoupil zlý duch jménem Bes. (...) Vybíhal ven a bil ty, již procházeli kolem. (...) Mnoho bylo těch, kdo ho viděli, jak skáče po podlaze chrámu a mění podobu. Démon napáchal nejrůznější zla, ale Bůh ho stále snášel, neboť dokázal činit i zázraky. (...) Svatý Mojžíš nám řekl: 'Modlete se vytrvale a prosme společně Pána' (...) Ozýval se velký rámus a hřmění. (...) Uprostřed noci démon zvolal: 'Jak dlouho nás necháš ještě trpět, ó Mojžíši? Ale věz, že se tě nebojím a tvé modlitby mi nemohou ničeho způsobit (...), neboť jsem nechal zhynout již mnoho takových hrdopýšků, jako jsi ty.' "

Konec textu není znám, ale lze předpokládat, že Mojžíš nakonec zvítězil. Vzpomínka na Bese se lidem natolik vryla do paměti, že ještě dnes někteří Egypťané tvrdí, že démon Bes stále páchá zlé skutky a v noci tančí na polorozpadlých zdech chrámu v Karnaku.

ATON

S cílem oslabit obrovskou moc kněžstva boha Amona povýšil Amenhotep IV. boha Atona na nejvyšší božstvo. Zářící kotouč s dlouhýma rukama, které symbolizovaly život - právě takový obraz byl zvolen pro první formu monoteismu.

Když mladý Amenhotep IV. nastoupil po smrti svého otce Amenhotepa III. na trůn (kolem 1375 př. n. l.), zdědil kvetoucí a rozsáhlou říši. Ta sahala na východě až k Eufratu (v dnešní Iráku) a na jihu až ke čtvrtému kataraktu (na sever od Atbary na území současného Súdánu). Hlavní město Théby bylo prosperujícím městem, jež střežil Amon, bůh celého Egypta. Právě jemu v podobě Amenrea, krále bohů a pána trůnů Obou zemí, bylo zasvěcováno bohatství získané při dobyvačných bojích. K jeho uctívání byl vystavěn chrámový komplex v Karnaku. Jeho kněží byli silní, mocní a obávaní.

Jak se postavit kněžstvu?

Tato moc nového panovníka znepokojovala. Šlechta ničeho nedbala a Amonhotep správně vycítil, že její nečinnosti by mohli využít Amonovi kněží k útoku na faraonovu autoritu. Jak tedy zkrotit tuto sílu, aby se kněží nestali stejně mocní jako on sám?

Neodvolatelné rozhodnutí

V pátém roce vlády přijal Amenhotep rozhodnutí, které významně ovlivnilo egyptskou historii. Rozhodl se, že na nejvyšší božstvo povýší Atona, boha starodávné posvátné metropole Héliopole, která představovala zbožštělou moc slunce dávat život celému vesmíru. Aton byl méně význačným božstvem, jehož kult podle některých názorů vznikl pod asijskými vlivy. Začal se prosazovat za Thutmose IV., který se v něm pokusil najít jednotící prvek náboženství své rozsáhlé říše. Mladý král Amenhotep, podporován manželkou Nefertiti, začal Atona prosazovat jako jediného boha, nechal uzavřít chrámy zasvěcené Amonovi, pronásledovat jeho kněžstvo a dokonce po celém Egyptě stesávat jméno zapovězeného boha. Tato náboženská reforma byla náhlá a zejména ojedinělá v historii civilizace, která k minulosti přistupovala tak konzervativně a s úctou.

Zcela nové hlavní město

Panovník změnil i své jméno - z Amenhotepa, což znamená "Amon je spokojen", na Achnatona, "Prospěšného Atonovi". Faraon opustil Théby a založil nové hlavní město 350 kilometrů na sever, na východním břehu Nilu. Město nazval Achetaton, "Atonův obzor" (jeho současný název el-Amarna je odvozen z arabského jména lokality). Město vyrostlo za několik let v pásu dlouhém 12 km a širokém 5 km a obklopeném pásem útesů. Šlo o plnohodnotné město s památkami, paláci, krásnými domy i lidovými čtvrtěmi. Vody Nilu zavlažovaly zarady a pole. Do svatého hlavního města směřovali jak stoupenci nového boha, tak lidé bez skrupulí, jejichž jedinou snahou bylo uspokojit své ambice.

Kult slunečního božstva bez obličeje nepřečkal patnáct let vlády toho, kdo jej nastolil. Po Achnatonově smrti Amonovo kněžstvo znovu získalo svou moc. Mladý Tutanchaton, druhý Achnatonův následník, si změnil jméno na Tutanchamon a statut hlavního města vrátil Thébám. "Sluneční město" bylo opuštěno. Později za Haremhebovy vlády bylo vše, co připomínalo Atona, zničeno a rozbito dláty Amonových mstitelů. Egypt mohl navázat na přerušený běh své historie, jako by se téměř nic nestalo...Nevídaná umělecká revoluce

S Achnatonem začíná nové období rozkvětu egyptského umění. Faron přesvědčoval umělce (zejména sochaře a rytce), aby se oprostili od tradičních konvencí. Nový pohled na svět byl realističtější, spontánnější, smyslovější. Malířství a sochařství nabralo nový dech. Umělci začali zachycovat život královského páru v soukromí - jak si hraje s dcerami, hoduje, objímá se. Do té doby neuvěřitelná věc se stala skutkem. Panovník se nechával zobrazovat zvláštním způsobem - s hubenýma nohama, androgynickou postavou, vyzáblým obličejem, přivřenýma očima, odulými rty, nafouklým břichem, tj. pomocí prvků typických pro znázornění ženské postavy známé jako "matky rodu". Egyptské umění nikdy nezašlo tak daleko. Ani tato změna však, stejně jako Atonův kult, nepřežila dobu Achnatonovi vlády.

AMEMAIT

Doslova "Velká Požíračka", hybridní nestvůra se lvím a hroším tělem a krokodýlí hlavou.

Amemait se zúčastňovala obřadu "vážení srdce" při posledním soudu zemřelého před bohem Usirem. Jestliže zemřelý neodpověděl uspokojivě na 42 otázek dvaačtyřicetičlenného tribunálu (morální kodex starých Egypťanů) nebo jestliže dotyčný lhal, pak jeho srdce bylo shledáno na vahách bohyně pravdy a spravedlnosti Maat lehčím než pravda, nemohl vstoupit do Usirovy podsvětní říše a byl s ním konec - Amemait ho pozřela.

Vyobrazení Amemait nacházíme téměř ve všech ilustrovaných exemplářích Knihy mrtvých i na jejích reprodukcích na nástěnných reliéfech v některých hrobkách.

Ach, ba, ka

Egypťané přikládali životu v záhrobí větší význam než pozemské existenci. Bytosti považovali za projev harmonické jednoty těla a životních principů. S člověkem spojovali tři duchovní principy - ach, ba a ka. Spolu se stínem a jménem vytvářely vícesložkovou "úplnou duši", která byla odrazem osobnosti zemřelého.

Ach, nebeská síla

Ibisem s chocholkou bylo symbolizováno ach. Tentýž hierogfyfický znak byl i kořenem slovese "být prospěšný, účinný, slavný". Dále mohl mít tento znak významy "zářit" a "být užitečný". Příbuzným slovem bylo rovněž "zářící" v souvislosti se základní identitou lidské bytosti. Nadpřirozený prvek ach měl oslavovat mrtvého. Tento sluneční a světelný princip umožňoval zesnulému při jeho cestě na onen svět vystupovat ke hvězdám. Ve formě ach se projevovala moc mrtvých, dalo by se říci, že šlo o jejich ducha. Člověk zřejmě své ach získal teprve po smrti. V protikladu s tělem, které náleželo zemi, patřilo ach k nebi, kde se mu dařilo zejména po smrti. V dávných dobách měli své ach jen bohové a faraon. Ach také představovalo duchy, démony, prostředníky mezi bohy a lidmi. Vyvíjelo se na zemi i v božském světě. Později toto slovo (resp. jeho odvozeninu achu) používali Koptové pro označení duchů.

Ba, vnější "duše"

Nejindividuálnějším duchovním principem bylo ba. Nejméně záviselo na hmotné podpoře těla. Po smrti bylo osvobozeno a žilo dál i bez těla, zachovalo si však vlastnosti, které v příslušném těle mělo.

Ba bylo nositelem síly svého svého majitele, ať už jím byl člověk či bůh, mrtvý nebo živý. Po libosti putovalo v božském světě i po zemi a nebylo nijak svázáno prostorem. Mohlo pobývat i daleko od bytostim jejímž bylo vyjádřením. Mohlo tedy odletět na zem a pak se znovu vrátit do mumie, jíž ze země přineslo závan svěžesti. Ba bylo jakýmsi dvojníkem člověka, pohyblivou složkou bytí, alter ego, s nímž mohl zesnulý rozmlouvat. Bylo vnější duší, vědomím, které však mohlo v hmotném světě působit vlastní silou. Původně měli tuto možnost pohybu a braní na sebe různých podob jen bohové, kteří měli hned několik bau (množné číslo). Bohové na sebe mohli brát podoby lidské i zvířecí a každá z nich byla připojena k jednomu z těchto bau. Ba symbolizoval čáp velký, jehož stejně znějící jméno bylo i hieroglyfickým znakem. Počínaje 18. dynastií začalo být ba zobrazováno jako pták, jenž měl na mohou místo chodidel ruce. Ba bývá někdy ne zcela přesně překládáno jako "duše", neboť právě tento pojem se mu zdá být nejbližší.

Ka, životní energie

Životním principem, který vyjadřoval životní sílu a energii každého jedince, bylo ka. Vzniklo ve stejný okamžik jako tělo, mělo však specifickou osobnost a během života na zemi vedlo nezávislou existenci. Mělo formu těla, s nímž bylo spojeno. Bylo však nehmatatelné, a tak mohlo překonat veškeré překážky viditelného světa. Ka bylo zároveň dvojníkem i ochrannou aurou, od níž se nebylo možné nijak odloučit. Rostlo s člověkem (nebo také s bohem) a nikdo ho neopouštělo. Tato nehmotná bytost sídlila v člověku, jemuž poskytovala ochranu, stálost štěstí, radost a zdraví. Po smrti svého hostitele ráda spočinula v jeho útrobách a i nadále byla opravdovým zástupcem jeho osobnosti. Ka mělo výrazné individuální rysy a představovalo temperament a základní vlastnosti bytostí. Podle toho, jak silný byl jeho držitel, mohlo se i množit. Nejdokonalejší bytosti, Re a faraon, měli čtrnáct kau, která zosobňovala všechny jejich vlastnosti - moc, sílu, stvořitelské schopnosti, stabilitu, urozenost, magickou inteligenci, záření, znalosti, chuť, zrak, sluch, hojnost, potravu, trvání života. Aby si mohlo zachovat svou účinnost, potřebovalo ka hmotnou základnu. Takovými "náhradními těly", do nichž se mohlo po libosti vtělit, byla mrtvola, díky mumifikaci nepomíjející, případně sošky či malovaná nebo vyrytá zobrazení zesnulého. V těchto náhradách ka poznalo rysy, jež je kdysi ztělesňovaly. Toto pojetí činilo z egyptského umění utilitárního umění, díky němuž měl člověk zajištěný věčný život. Ka, nezbytné pro tělesný i duchovní život, potřebovalo také potravu. Jelikož symbolizoval "to, co uvnitř člověka závisí na jeho potravě a výživě", označovalo se slovem příbuzným s výrazem pro "výživa". Z obětin potravin si ka vybíralo jen neviditelnou a regenerační podstatou, spokojilo se s napodobeninou zdání. Stačily mu zvlášť pro něj určené předměty anebo jejich zobrazení. Díky nim mohlo v záhrobí vést stejný život, jaký vedl jeho majitel na zemi.

Stín, tichý druh

Stín (šut) nikdy člověka neopouštěl. Byl znázorňován jako černá silueta svého majitele. V zemi spalované sluncem představoval pohodu, klid a odpočinek. Podle některých výkladů odpočíval v poklidu onoho světa. Mohl představovat i potenci příslušného člověka.

Jméno, podstata bytí

Jméno bylo podstatou věcí a bytostí a zároveň je od sebe navzájem odlišovalo. Jméno bylo živé. Stačilo jen vyslovit nebo si je uvědomit a existence jeho nositele mohla pokračovat, dokonce i po jeho smrti. Během staletí bylo ka postupně ztotožněno se jménem